příběh cha-lu-py

Výběr poslepu / Rekonstrukce až na kost / Nejdelší den v životě / Happy end / Mini příběhy

bez prohlídky

Realitka stáhla nabídku chalupy do dvou hodin od zveřejnění pro příliš velký zájem. Mezitím jsme už ale stihli naskočit do auta a vyrazit na místo. 

 

Zpoza plotu první telefonát mířil k manželce – prosil jsem ji, aby souhlasila s tím, že závazně zarezervuji chalupu i bez prohlídky uvnitř. Realitka už ale telefony nezvedala. Okamžitě jsem psal zprávu, že jsme připraveni k podpisu.

 

Tehdy v roce 21 nebylo snadné chalupu v přírodě získat. Všichni byli zavření doma a dokonce i na nás ajťáky přicházely choutky utéct od monitoru do přírody a k tvrdší práci.

 

Termín předání klíčů od chalupy padl na den mých narozenin.

Až na kost

S chalupou přišel i závazek, do kdy a v jakém rozsahu vše stihneme opravit. Brzy to začalo být napínavé.

Střechaři mi řekli: „můžeme přijet, ale máte jen pár týdnů na přípravu – pak odjíždíme makat na zámek na Slovensku.“

 

Na shození střechy mi přislíbila pomoc parta bývalých vězňů se svým předákem. Chalupa najednou stála v horském jarním počasí pod tenkou plachtou. Vítr s ní lomcoval a vytrhával skoby ze zdi.

 

Tehdy přišel den, který trval snad 72 hodin: 

 

 

den, který trval 72 hodin

Bráchové se mnou první den do hluboké noci stavěli bednění kolem domu. Ráno jsme po krátkém spánku šli do práce a večer jsem se na stavbu vrátil, abych dostavěl posledních 10 metrů bednění. Ráno bylo vše připravené. Betonáři přijeli, drápali se s těžkou pumpou do svahu a s pohledem na torso chalupy utrousili: „nevylejem to radši dolů ze stráně?“

 

Krom jednoho štítu bylo vše hotovo a já mohl konečně odjet na pohotovost, abych si nechal vyndat kamínek, který mě v oku řezal celé odpoledne. Řídil jsem s jedním okem zavřeným, najednou mi volá mamka, která mi ohledně stavby nevolala snad nikdy. Říkal jsem, že přes noc už musím jen dozdít kus štítu, jinak mi před víkendem chlapi nestihnou uzavřít betonový věnec. Odložit se to nedá – jsme na hraně termínu, aby beton zaschl před příjezdem střechařů.

 

Pak volal jeden brácha a pak hned druhý – že je zburcovala mamka. Prvního jsem ještě přesvědčoval, že za mnou přece nepojedou takhle na noc, druhý už mě zdolal. Sám bych naprosto neměl šanci. Když v deset v noci oba přijeli, motal jsem se únavou. V pět ráno jsme měli hotovo a odjížděli domů. V rádiu bujaře vítali ospalce do nového dne, zatímco pro mě nejdelší den právě končil.

 

 

happy end

Týden co týden jsme se aspoň na den uvolnili z práce, abychom do hluboké noci „sportovali“ na stavbě. Původní dům jsme nakonec osekali na holé zdi, vykopali podlahy, překopali zahradu.

Velké díky patří mnoha přátelům a hlavně bráchovi Fífovi, tchánovi Petrovi a Pánu Bohu – v životě jsem se nemodlil tolik, jako když byla střecha dole a stavba vypadala jako torzo z válečné zóny. A nejen tehdy – za čtyři roky se nakupilo tolik příběhů, kdy se happy end nezdál moc pravděpodobný. A přesto přišel.

Od jara 2025 už je ale chalupa otevřená a je radost dál udržovat tenhle „rekonstrukční sport“, aby týden co týden bylo na chalupě hostům zase o chlup líp 🙂

mini příběhy

O dvou pobožných ajťácích

V Loučné se všichni jmenují Richter (dopravce, bagrista, obchodník ze stavebnin,…). To zase jednou za mnou přijel pan Richter, aby mě zachránil a dovezl rychle nějaký materiál a povídá: „Vozím materiál ještě jednomu ajťákovi. Ten koupil zámeček a když mi volá říká vždycky ‚prostě mi to někdy dovezte‘. Vůbec na nic nespěchá. Sem tam opraví další pokoj, ale svatby lidé rádi slaví i v rujnách zámků, takže má vystaráno. Ale hlavně je v klidu, protože je prý pobožnej a že se o něj Pán Bůh postará.“

A já na to: „No to já jsem taky pobožnej, ALE MÁM TERMÍNY!“ 🙂 A od té doby musím dumat nad tím, jestli se to celé nedalo zvládnout bez spěchu. A k tomu si přeříkávám Žalm 23 a dumám nad tím, jak v praxi žít s veršem „Hospodin je můj pastýř, NIC mi neschází…“

 O Josifovi

Jednou se mě Josif zeptal: „Maty, kolik jsi nechal dovézt náklaďáků písku?“
Já na to: „Tak to netuším, ale hodně.“
A Josif mi ukázal svou malou zednickou lžíci a dodal: „Tak všechen ten písek jsem touhle lžící naházel na stěny.“

 

Josif byl Ukrajinec v důchodovém věku. Spousty let pracoval v Česku a mluvil skvělou češtinou. Ubytoval se v chalupě i když byl všude mráz, v celém přízemí byly vykopané podlahy a topilo se v jediné horní místnosti. Krom všech omítek a mnoha dalších věcí zachránil i děsivý termín přípravy všech otvorů pro instalace oken. I tenhle termín kouzelně vycházel na mé narozeniny. 

O vloupání

To jednou do obce Loučná nad Desnou zavítalo asi dvanáct dětí z kostela z Litomyšle i se dvěma vedoucími Fífou a Matym. A ti dva vedoucí jim večer řekli, že na poslední chvíli nestihli v obci sehnat ubytování pro tak velkou skupinu, ale že prý je tu ve vsi kopeček a na kopečku dva opuštěné domy a určitě se nikdo nebude zlobit, když v jednom z nich přečkáme noc a opustíme ho ráno tak, jak jsme jej našli. 

 

Byla už noc, když jsme se rozdělili na dvě skupiny, aby každá skupina obhlídla jednu chalupu. Vysílačkou jsme měli dát vědět ostatním, pokud bychom našli místo k přespání. V jedné z chalup byl přístupný sklep se zřícenou klenbou a to vypadalo hooodně nebezpečně. Druhá chalupa měla místo střechy jen desky přikryté plachtou, ale vrata do stodoly byly otevřené a tam se dalo přespat. V rohu místnosti ležel žebřík a ve výšce tří metrů zel ve zdi otvor. Rozhodli jsme se jej prozkoumat. Všichni měli nervy napnuté k prasknutí, až jsem musel vyděšené nejmladší účastnici pošeptat, ať se nebojí, že je to naše chalupa 🙂 Otvorem jsme se dostali do obytné části plné postelí, funkční kuchyně s kamny,… Až tehdy přišel čas, abych i ostatním prozradil, že je to naše chalupa a že si můžou vybrat postele 🙂

 

Ještě, než se chalupa otevřela oficiálně hostům, měli jsme tu snad 5 víkendových pobytů s děckama z kostela. Během jednoho jsme udělali provizorní zastřešení nad dírou pro vířivku, střechu zasypali sněhem a pomocí starých kamen vytáhli teplotu uvnitř tuším o nějakých 15 stupňů výš, než byla venkovní teplota a dali si tu společnou večeři.

Otrava krve

Napadl mě geniální nápad: doma rozmontujem už postarší kuchyň, převezeme ji do starého apartmánu na chalupě a doma dáme do kupy novou.

 

Brzy se ale ukázalo, že akce kulový blesk neproběhne až tak hladce, jak jsme doufali. Celý byt byl zaplněný dvěma rozestavěnými kuchyněmi a mezi nimi se pohybovala obvyklá sestava: já, tchán Petr, brácha Fífa.

 

Petr byl tuším po operaci kolene, Fífu popadla jakási střevní chřipka, takže poté, co si tajně odběhl se vyzvracet, byl po zbytek dne podezřele pomalejší. Já nemohl zohnout koleno, protože se mi do něj pár dnů nazpět zapíchl na chalupě hřebík a nějak to celé bobtnalo a tuhlo. Krapet nepříjemné bylo i to, že mi začala stoupat teplota. 

 

Nevím, jestli jsem z té „party hic“ vypadal v tu chvíli nejhůř, ale  když se z práce vrátila Hanička a zahlídla mě, řekla „tak to ne“ a odvezla mě na pohotovost. 

 

Hanička je přesvědčená, že mi na bolest něco hned píchli, protože když se se mnou v nemocnici loučila a já si ležel na kapačkách s otravou krve, zářil jsem jako sluníčko a opakoval že je mi faaakt úžasně. Dodnes si myslím, že to nebylo práškama na bolest –  že mi v tu chvíli jen došlo, že jsem z toho maratonu na chvíli vypadl a  čeká mě několik dnů jen s knížkou, v klidu v posteli, v péči sester. Pocit radosti z odpočinku se mi spolu s antibiotiky rozlil v žilách. (Pravda, mělo to i stinné stránky: to když mi lžičkou vyškrabávali hnis z kolena, ale jinak to byla jedna z nejklidnějších dovolených, jaké jsem kdy zažil.)

O milionáři z Ukrajiny

To za mnou jednou tajně přišel Josif s jednou drobnou mincí, abych mu ji pomohl prodat, že ji kdosi kdesi u nich na Ukrajině našel a má pohádkovou hodnotou. Hledal jsem na numizmatických stránkách a šlo opravdu o raritu s hodnotou několika milionů. Josif už se viděl, jak si kupuje vedlejší chalupu a já začal obepisovat  numizmatiky. Tuším, že to byl docent z Karlovy univerzity, kdo byl tak hodný, že mi odepsal smutnou zprávu, že jde o falzum. Škoda. Tak pracovitý a čestný člověk jako Josif by si zasloužil stát se na stará kolena milionářem. Na pana Richtera dělal vždycky dojem, jak tam tak sám bez dozoru svědomitě a samostatně pracoval.

 

Zednická práce ale u mě jednou musela skončit a Josif se přesunul jinam. Po půl roce jsem se doslechl, že jej sklátila rakovina a doktoři už mu hádali poslední měsíce života. Ale dostal se z toho a prý v časech, mezi chemoterapiemi dodnes pobíhá v Olomouci po stavbách.

Kontakty

Loučná nad Desnou, ul. Rejhotice 118

Matyáš a Hana Hájkovi
info@cha-lu-pa.cz
721 641 358